Deník
(psáno LISTOPAD 2004)
tak jsem si řekla že začnu našim potkankám, teda momentálně bohužel jen jedné, psát nějaký ten deníček. nebo jak jinak to nazvat… takže s potkany jsme začali o vánocích 2003. pořád jsem přemýšlela co bych svému drahému koupila jako dárek a jelikož mi už od mala není žádné zvířátko odporné, spíš naopak, instinktivně jsem zamířila do zverimexu. tam jsem si všechny rezidenty pečlivě prohlédla, ale stejně se mi hned zalíbila chlupatá kopa potkánků. vypadla jsem ven abych si všechno promyslela, pak jsem zavolala svému milému a zanedlouho už jsme si odnášeli domů dva malé ušáky. vybrali jsme si dvě holky, a pojmenovali je ája a saša.
abych pravdu řekla, nebyly vůbec ochočené tak jako (prý) bývají od chovatele, pořád byly zalezlé v koutku klece a choulily se jedna k druhé. po vánocích jsme si je konečně odvezli na privát, kde měly nadobro bydlet, a začali s pořádným ochočováním, podlézáním apod. bylo docela srandovní, ale i napínavé sledovat jak postupují krůček po krůčku. od klece jsme jim udělali cestičku z různých dobrůtek, aby pořád neseděly doma. to sice zabralo, ale rozsah kam se odvážily byl zpočátku tak max. 1m od klece. později se odvážily vklouznout nám pod tričko, kde občas prováděly urputné souboje… no a pak to šlo tak nějak postupně, a časem už měly celý pokoj pečlivě zmapovaný.
Ája a Saša
Ája
standard s japonskou kresbou. malá milá ája byla vždy dobrodruh. když jsme ji pustili z klece, začala hned všechno prozkoumávat, nedokázala vydržet chvilku v klidu. zato ale byla moc přítulná, vždycky jsem si ji vzala do ruky, a namasírovala jí bříško:) to se jí líbilo a vydržela tak pěknou chvíli. často nás používala jako rozhlednu nebo dopravní prostředek. byla celkem mlsná a když jsme něco jedli dokázala nám vlézt až do pusy:) proto nám také v nepozorované chvíli s oblibou kradla jídlo z talíře, i když bylo třikrát větší než ona sama. ája byla ségra saši, proto spolu vycházely skvěle, občas pořádaly velké honičky přes celý pokoj dokud to jednu z nich nepřestalo bavit. v kleci se zase navzájem obíraly, čistily si srst a doprovázely to tlumeným popiskováním. áje jsme říkaly ájík, ájuša.ájík mazlík nás opustila 4. listopadu 2004. byla to vůbec první potkanka která nás opustila, a to celkem nečekaně. byl jí sotva rok a navíc ten večer kdy se to stalo byla úplně v pohodě, běhala jako obvykle a najednou jsme ji našli za pohovkou jak tam sedí a nemůže dýchat. ani veterinář jí nepomohl, ještě ten večer umřela. byla jsem z toho úplně vedle.
Saša
albínka. teď nám zůstala jen saška. jindy jí říkáme šašek, sašena, nebo trdlošašek:)) je to opravdu občas trdlo. jelikož je albínka, hodně špatně vidí a to její kývání ze strany na stranu je občas opravdu skvostný pohled. není to ani taková průzkumnice ani skokanka jako byla ája, ale myslím že to bude tím jak špatně vidí. vždycky se snaží zaostřit 20cm před sebe jestli je tam něco na co by mohla skočit, ale i když už to zaregistruje, stejně si to pak rozmyslí a radši si to obejde. ale jinak taky zkoumá co je v pokoji nového, jen se drží trochu víc při zemi. není ale tak přítulná, sice za námi přijde a prozkoumá nás, ale nemá moc ráda když ji vezmeme do ruky. pak se snaží vykroutit. její největší zábavou je asi shromažďování zásob. vždy si do tlamy nabere co nejvíc dobrůtek a odnese si je do své oblíbené krabice. je celkem štíhlá, ani moc mlsná není, ani svoje zásoby pak skoro nežere, tak si občas říkám kam na takové věci chodí. a zásadně se nedělí o jídlo. na to je šašek pes:)jak jsem psala, momentálně máme jen sašu, ale už se těšíme na další, už zamluvenou, potkanku.
Výlet
jelikož bydlíme na privátě a asi jednou za 14 dní jezdíme na víkend domů, museli jsme se rozhodnout jak to budeme dělat s potkankama. tak jsme je nechali vždycky den, max. dva o samotě. dali jsme jim plné misky, spoustu vody, tvrdý chleba, aby se měly dobře.jednou jsme ale přijeli a klec byla otevřená. v pokoji se po zemi válela téměř veškerá naše zeleň, ke které se potkanky normálně nedostanou, poněvadž je hlídáme. musely by vyšplhat po svislé desce, čehož si většinou všimneme, ovšem jen když jsme doma. takže po koberci se válela torza rostlin, květináče byly převrhlé na bok a nebo v nich byla vyhrabaná díra o velikosti kráteru. mysleli jsme, že nás asi porazí. no ale tak jsme aspoň začali hledat ty dvě potvůrky. a co jsme nenašli… ájík byla uvelebená v kleci, drápy zaneřáděné od hlíny, a dívala se jakože "jé, vy už jste tady…" šašek pro změnu nikde. po dlouhém hledání jsme ji našli za velkým kusem nábytku. vypadala, že tam je nejvíc spokojená a že už nechce bydlet nikde jinde, jen bysme jí tam občas mohli hodit kus žvance…
když jsme se trochu uklidnili, snažili jsme se přijít na to, jak se ty dvě dostaly ven. podotýkám že otevřené byly jen jedny dvířka a to ty na stropě klece. usoudili jsme, že asi někdo zapomněl zavřít, i když bysme přísahali, že to tak nebylo. od té doby jsme si dávali velký pozor.
o několik dnů později se můj milý v noci probudil, že prý mu běhá něco po obličeji. moc jsem tomu nerozumněla, ještě jsem byla v polospánku. úplně jsem se ale probudila, když jsem slyšela pískot a jekot a padouch ájík byla polapena. už jsme nepochybovali o tom jestli jsme nezapomněli zavřít. těm dvěma se zřejmě poskakováním podařilo dveře vyrazit a svoboda se jim zalíbila. po této příhodě jsme urychleně pořídili zámek a začali je zamykat. sice jen takový ten od pokladničky, ale na tohle už nevyzrály… tak prohnané hlavičky chlupaté doufám neexistují:)
Loupežné výpravy
největší sklony obrat své majitele o něco zajímavého měla bezpochyby saša. kradla (a pořád krade) vše co se jí zlíbilo, na rozdíl od áji, která se specializovala jen na jídlo, a to jen na takové, které jí za to opravdu stálo. třeba sašino jídlo:)často se stávalo že jsme si na celkem nízký stolek dali nějaké dobroty, třeba buchty, nebo nějaké sušenky. saša když našla tuhle dobrotu, začala ji nejdřív ochutnávat přímo na stole. ale ája to vzala tryskem přes stůl, vzala do tlamy sušenku 2x větší než ona a snažila se obřími skoky rychle zmizet. to byl skvělý pohled – ája se snaží uniknout, ale brání jí v tom obří sušenka, kterou táhne za sebou… saša ale nepohrdne ani materiálem pro vylepšení svého království – krabice. mimo jiné si tam jednou protáhla tak 5 vlaštovek složených z papíru:)
16. LISTOPADU 2004
Stříhání drápků
včera jsme se rozhodli sašeně poprvé ostříhat drápky. sice je neměla moc dlouhé, ale byly špičaté jako ostny. jak už jsem psala, saša nemá moc ráda když ji držíme, a co teprve když jí chceme ještě provést něco jako stříhání drápů… museli jsme být dva, můj drahý ji pevně sevřel v ruce, načež sašena sebou začala pořádně mydlit a pištěla jako pominutá. měla jsem strach se k ní vůbec s nůžkama přiblížit, jak strašně sebou mlela. pak jí došlo, že ji jen tak nepustíme, tak jsem ucvakla první dráp. sašena vyjekla jak jsem ji ještě neslyšela, jako by jsme ji v tu chvíli mučili. a přitom ji to ani nemohlo bolet, ani kapička krve se neobjevila…po první tlapce jsme ji nechali vydechnout, jen tak stála, jako omámená, ani se neodvážila pohnout. ale když jsme ji po stříhání dali do klece, granulku mi sebrala z ruky a jako by se nic nestalo. jestli to sašence stálo za to dělat tolik povyku pro nic…